Můžu si konečně odfrknout, protože zkušebka je za mnou! Mohu
prozradit, že úspěšně splněno, jelikož si mě v redakci nechají a já jsem
za to neuvěřitelně šťastná/vděčná. Jak to, ale začalo? Vrátíme se trochu časem…
Když jsem se vracela z Los Angeles a absolutně
nevěděla, co dál, přemýšlela jsem, co mě baví. Samozřejmě, že se mi vybavilo
focení, tanec, všechno kolem filmu, ale to rozumnější bylo psaní. Tenkrát to
naštěstí myslelo víc mamce než mě a já se dala na žurnalistiku. V tu dobu
jsem již měla několikátým rokem blog a to byla i má motivace – zkrátka jsem ho
chtěla zlepšit, mezitím studovat, pracovat a šetřit si na můj návrat do USA.
Místo toho, když šlo do tuhého a já měla vše na tajno přichystáno na úprk, jsem
zaplakala při vykradení mého účtu – asi nikdy neřešitelný případ. Našim jsem
tenkrát ani neřekla kolik peněz se ve skutečnosti ztratilo, jako stále snažící
dívka, co se si přeje být nezávislou ženou, jsem si to chtěla pořešit sama.
Některé věci, ale neovlivníte a tak už to přenechávám vesmíru a vtipkuji o tom.
Chtělo to však další plán a to už ani nebyl plán B. Typuji
to tak na můj životní plán F. (trošku vtípek a zároveň důkaz, že život se
plánovat nedá) Měla jsem, ale štěstí/osud tomu tak chtěl a já získala vysněné
místo v redakci, rubrika společnost. Od té doby píšu každý den a pocit
vidět své články v tištěných novinách je k nezaplacení. Chodím po
akcích, na natáčení, po rozhovorech, na premiéry atd., zkrátka každý den je jiný
a ojedinělí a mě to šíleně moc baví a asi nikdy nepřestanu být vděčná za to, že
jsem tohohle denního kolotoče součástí. Je to opravdu k nezaplacení. (výplatu
teda mám :D)
Tenhle hektický a přeplnění způsob života mi neuvěřitelně
vyhovuje. Lítat po dvou pracích a mezitím akce a samozřejmě blog, Instagram (má
srdcová zábava) nesmí chybět. Postupně se i z kolegů stávají přátelé – o Aldu
nelze mluvit, tam jsme tak boží parta, že už kvůli ní je proč se do práce
těšit! Alďačky, kdo to čte tak děkuji moc!
Jediné, co se tam snažím vmísit je cvičení a konečně si
vytvořit svůj vlastní prostor – možná je to čudné, ale v tu chvíli myslím,
že bych mohla mít vše, co sem kdy chtěla. Nikdy jsem nechápala proč tak tlačím
na pilu. Proč se ženu za něčím, co ostatní nechápou, ale občas stačí, že to
chápete vy.
Já si vždycky přála aby, až toho svého cíle dosáhnu, na mě
byl pyšný můj přítel, máma, táta, ségra, babička atd. a zapomněla jsem, že na
sebe máte být primárně pyšní já sama. A mě je sakra dvacet dva a tu část, že
jsem tam, kde jsem chtěla být už teď, jsem si v ten moment ani
neuvědomila. I když mě baví jet na milion procent naplno, není špatné se
zastavit a říct si: „Je to super!“
Tohle mě nutí začít
si uvědomovat své hodnoty a myslím, že by si je měl uvědomit každý. Nejsme jen
chodící stroje, ale lidé plných pocitů a možností. Každý se můžeme rozhodnout
sám za sebe a je fuk, co si ostatní myslí. Je jedno, že nikdo nesouhlasí nebo
něco podle nich děláme zle. Děláme to podle sebe a na to máme být pyšný.
Já už nějakou tu cestu ušla. Byla samý výmol a teď za to
teprve děkuji. Občas prostě máte dostat nasekáno, abyste se měli rádi. Každý k tomu
dojdeme. Někdo dřív a někdo třeba po čtyřicítce nebo ani v padesáti ne.
Ale když se budete milovat, půjde vám vše nějak líp. S láskou k sobě naroste
i zodpovědnost za své činy, odvaha, zdravá pýcha a už s vámi nikdo nebude
vymetat. Mně to říkalo spoustu lidí, ale já k tomu zkrátka musela dospět.
Teď když mě v práci (př. při rozhovoru s celebritkou) pošle někdo do
zadečku :D či řekne, že sem hyena - osobně si to už neberu a můžu s klidným
srdcem říct: „Četl jste někdy mou práci? Protože jsem na ní pyšná! Píšu pravdu
a stále se držím *pravidla s milostí nejdál dojdeš!“
*(Mimochodem tohle
pravidlo mi zatím stále funguje – neplatí však na truhlíky/ blbečky :D znáte
asi ty moje boje s mužským pohlavím :D – o tom jindy)
A to je asi celá povídačka, co jsem vám chtěla dnes říct.
Dlouho jsem se takhle nevykecávala, tak jednou za čas proč ne, možná, co vy na
to? :D
Ale prosím vezměte si z tohoto článku tohle – Věřte svým
snům a běžte si za nimi. Žijte si tak, jak chcete a kašlete na to, co říkají
ostatní. Nenechte se ponižovat od jiných, protože nikdo z nás není kus hadru
a pokud Vám nikdo ubližuje, tak ho v životě nepotřebujeme. Nikdo jiný než
mi sami nám totiž nedá, to co si přejeme a pokud jsou ta přání od srdce, tak
jsou správná, ať jsou jakákoli. Život máme jeden a to jsem poznala mnohokrát –
při úrazu na tancování, nemoci silné či slabé, ale stále jedna šance, jeden
komplet, jeden jediný balíček, ale je náš.
Krásné dny Vám všem!
Vaše J.
P.S. Občas se neubližuje jen nám, ale i já vím, že umím
ublížit. Vždycky jsem si to pak vyčítala, ale popravdě můžete to oplakat, může
vám to být líto, ale pokud to tak cítíte a převezmete zodpovědnost, omluvíte
se, tak si to nevyčítejte – vaše jednání ať už je jakékoliv, je ve Vašem zájmu
a pak už víc nemůžete dělat. Pokud Vás někdo však vydírá tím, že byste se měli
cítit provinile – neznamená to, že viní jste. Proto se od této chvíle už nikdy
nenechám seřvat (mám proto víc nevhodné slovo na zp****) jak malá holka! Tak to
taky nedovolte!